Mé oči bloudí po stole, a snaží se uchopit myšlenku, možná přetransfomovanou do určitého předmětu, záchytného bodu. Nevím kde začít a jak začít, protože mozek, jako klubko myšlenek, se zamotává a má miliony konců různých barev, skupenství a tvarů.

Pěkně jsem si naběhla s tímto blogem, ale na druhou stranu mne moc těší Vaše reakce a komentáře, které mne nutí přemýšlet, a hlavně mne velmi inspirují. Děkuji.

V souvislosti s diskusí o nebi, hranách a tradicích dob minulých i současných, jsem si představila, jak by to mohlo vypadat v příštích tisíciletích. Ne, že by mne tato myšlenka neprovázela životem, ale asi nyní přišel ten pravý podnět, pro to, abych jí dala fomu a možnost rozvíjet se. Možná budu Andersenem, možná se lehce dotknu budoucnosti...

Dokážeme rozbít atom, dokážeme překonat atmosféru a možná jednou dokážeme překonat sami sebe. Stvoříme něco, co svou inteligencí předčí naše vlastní já. Něco, co samo sebe dokáže zdokonalovat, něco, co už nás, pochybovačné, chybující, stále marně hledající tvory nebude potřebovat. Planetu ovládnou stroje a tak, jak dnes známe zoo, africkou džungli a vodní svět, nebude také lidské zoo, do kterého umělá inteligence umístí několik vyvolených, kteří budou jakousi vzpomínkou na živočišný druh Homo sapiens sapiens?

Jako lidé, "páni tvorstva", nedokážeme ochránit sami sebe před námi samými. Jsme snad pouhými loutkami čehosi, co se náramně baví nad tím, jak se tu lopotíme pro dosažení "primitivních" cílů? Je možné, že "Ono" tuhle hru hraje už od začátku "bytí"?

Je možné, že ono "Ono", je Bůh?

Kresba, počítačová grafika
Cannatom
Sama v sobě
Let