Chtěla jsem napsat článek o adranalinových sportech. Internet je v tomto ohledu báječným pomocníkem, stačí zadat do vyhledávače konkrétní heslo, a webové stránky se jen sypou. Nicméně potom, co jsem si vypisovala druhy extrémních sportů, které bych rozdělila podle skupenství na vzdušné, vodní, sněhové a sporty rozličných cest, jsem si uvědomila, že nemá smysl trávit čas nad názvy, které někdy nezvládnu ani vyslovit, natož si to live prožít.

On takový bungee jumping vypadá úžasně jednoduše, postavit se na most, nechat se připevnit na gumu jako jojo, a skočit. Mám pocit, že bych se někde uprostřed roztrhla vejpůl, mozek by dostal najednou tolik krve a minimum kyslíku, že bych zapomněla jak se jmenuju a kde bydlím. Pravděpodobně bych si ještě určitě stihla rozšlehnout hlavu jako pan Novotný.

To už mi přijde zajímavější létání na motorovém rogalu. Neříkám, že nemá svá úskalí, ale je maličko poetičtější. Prohlédnout si rodnou hroudu, mít relativní kontrolu nad strojem, a užívat si volnosti a prostoru. Vlastně všechny tyto sporty jsou vnímány jako boj člověka s přírodou, s jejími živly. Možná taky boj člověka se sebou samým, se svým strachem, překonávání vlastních fyzických i psychických možností.

Závislosti jsou to rituály, které se stávají posedlostí. Naše tělo je obrovská továrna, ve většině případů schopná regenerace. Ještě sice nejsme tak daleko, že bychom, jako Nezmaři, byli schopní vytvořit z vlastních zdrojů náhradní končetinu, ale i tak to není tak špatné :) Člověk reaguje na podněty fyzické, psychické, a za všechno tohle může chemie. Adrenalinové sporty, mají onu chemickou sloučeninu, která se při této činnosti vylučuje, rovnou v názvu.

Myslím si, že závislost se dá vytvořit na naprosto všem. Od nosních kapek, stupidních amerických animovaných seriálech, různých potravinách, módě, počítačových hrách a chatech, oblíbeném parfému, sexu, rychlé jízdě, muzice, po závislosti na alkoholu, drogách, tábáku, práci, plastických operacích, médiích, strachu, víře, čokoládě, lékařích, partnerech, atd. atd.

Vlastně si mnohdy onu závislost vůbec neuvědomujeme. Pokud máme stálý přísun, který se časem zvyšuje, je všechno relativně v normě, ale běda, pokud nám onen pomyslný kohoutek někdo, nebo něco utáhne. Abstinenční příznaky na sebe nenechají dlouho čekat. Jsme nepříjemní, podráždění, jsme schopni druhé označit za viníky, ale většnou to odnesou ti, kteří za to nemůžou.

Pochopit, že tohle všechno, je vlastně takovou berličkou a svěrací kazajkou zároveň, bývá velmi bolestné. Až potom, co se člověk dostane na uplné dno, se dokáže odrazit a bojovat. Vnímat svět, bez toho, abychom cítili zášť nebo pocit viny, ale většinou si to neseme v sobě až do konce svého bytí. Pokud jsme schopní, vzít si z toho ponaučení, a učit se z vlastních chyb, a následně je neopakovat, máme vyhráno.

Přiznávám se, jsem závislá na rodině, přátelích, slunci, barvách, muzice, horké lázni, čokoládě (ale tady úspěšně bojuju), kávě (tady je to horší), sexu... no to bych psát neměla a spoustě jiných, pro mne příjemných, záležitostech.... Možná stačí si to přiznat, a nebýt překvapený, když to dojde moc daleko, protože jenom tak se s tím dá něco dělat, tedy pokud chceme. Ona svěrací kazajka nám sice bere svobodu, ale dává pocit bezpečí, je těžké vzdorovat, když víme že nám to dělá tak dobře.

Všem nám závisláčkům... přeji hodně síly a odvahy bojovat s tím, co nás ničí.

Kresba, počítačová grafika
Poslední listí
Žárlivost